Dělá se mi z nakupování špatně

K narozeninám se obvykle jezdí s květinou a s dárkem. Nesnáším ale kupovat dárek, jen proto, aby byl – líbí se mi, když dárek vypluje z pod hladiny jako naplnění kdysi vyřčeného tajného přání či snu. Jasnou indikací je pak jistý údiv, úžas a milé překvapení v očích obdarovaného.

Inu, vydala jsem se – v dobré víře – obejít pár obchodů kolem Národní s tím, že tam najdu, co hledám. Zajímavý obraz, hodný našeho do přírodna laděného bytu, zároveň optimistický, nutící k zamyšlení, takový, co se za rok či dva neokouká. A hle. V jednom vytipovaném obchodě jsem měla pramálo šancí uspět, ale alespoň pár českých šperků za přijatelné ceny. Druhý obchod, kde jsem čekala obrazy několika českých malířů střední cenové kategorie zrušili – místo něj je dnes obchod s oblečením (v místě, kde je takových desítky).

Další pokus zkouším odpoledne, na Vysočanech. Malých obchůdků tu na Libni zbylo prachmálo. Snad blízkost Černého mostu, snad nově vybudovaná obchodní Galerie Fénix. Jdeme tedy tam. Začínáme pospíchat a asi to nakonec stejně dopadne u dárku, co neurazí, ani nepotěší, spíš než aby se trefil do vkusu a nálady obdarovaného.
Galerie Fénix je nová konzumní krabice, stejná jako všechny ostatní – šedivá, nevkusná, nudná a studená. Přicházíme k ní zezadu. Vchod je to obyčejný, na fotobuňku, žádné reklamy. Nedostatek vstupní propagace a vnějších lákadel ale kompenzují tři totalitní nápisy:




Je to tu napsané, bílé na černém – zřejmě míněno zcela vážně. Poprvé se mi dělá špatně.
Vcházíme. Úkol zní jasně: zakoupit květiny a případný dar pro dámu k 53. narozeninám. Nejprve se orientujeme, abychom vůbec zjistily, kterým směrem se mezi neóny a výlohami vydat. Informační tabule nám v tomto ale pomáhá jen z poloviny – 90% nápisů jsou cizí jména, z kterých člověk stejně nemá šanci poznat, co se v místě prodává a jakého charakteru to bude. Po prvních nahlédnutích do několika z nich usuzujeme, že tudy cesta nevede.

Jdu pro květiny – jistota je jistota. Relativně dlouho problížím místní nabídku. Uvázané hotové se mi nelíbí, z řezaných vybírám gerbery – nejsou ani moc slavnostní, jako růže nebo lilie, zároveň jsou velké, plné a radostné (zvlášť žluté a oranžové), celkem vydrží. Teď přichází ten moment, který v květinářstvích považuji za malý zázrak. Vybraná květena s ve zručných a citlivých květinářky může proměnit v umělecký skvost, šperk a skutečnou poklonu obdarované. Kdysi jsme všichni moc rádi chodili do jednoho takového květinářství v Poděbradech, kde se při přípravě i té nejobyčejnější vazby obsluha vyptávala k jaké příležitosti a komu je dárek určen – a obvykle taky pak květinami tuto situaci dokázala vyjádřit. Jiné pro babičku k sedmdesátinám, jiné pro kamarádku ke svatbě.

Ovšem ve Félixu tenhle zázrak nenastal. Prodavačka tři gerbery vzala, položila k sobě a zeptala se: „Takhle?“ Nesměle jsem špitla, že bych ráda i možná něco zeleného jako doprovod. Přiložila jakési dva listy, bez vyptávání vše utáhla, a rychlostí blesku omotala papírem. Celá operace trvala asi 1,5 minuty, včetně závěrečného vysolení sumy. Ani odpověď na nashledanou jsem nezaslechla. Tady už mám pocit tlačení v žaludku a nutkavou potřebu útěku.

Ještě ne, tak rychle to nepůjde. Co konzumní chřtán jednou sežral, to jen tak nevydá. Na chodbě mně zastavuje jakýsi nažehlený metrosexuál s deskama v ruce. „Měla byste chviličku času – máme tu testování parfémů zdarma.“ Než stihnu odmítnout, začne mi vysvětlovat, že otvírají novou parfumérii a rádi by měli průzkum zákazníků, za tímto účelem mně zve k bezplatnému zkoušce, možná mi i něco slibuje. Tuto milou nabídku vrší otázkou „jak se Vám líbí u nás v Galerii?“ Se sevřeným „vůbec“ se loučím a snažím se co nejrychleji najít východ. Čerstvý vzduch mi dělá dobře, stejně jako pocit, že v knihkupectví se našla poslední knížka Terezy Boučkové, kterou snad ještě máma nečetla. To máš za to, že jsi zase chtěla něco uspěchat.