Byla jsem v Albánii s Klausem

Tentokrát mně vyslali do Albánie, trénovat místní nevládky. Od pátku do pondělí. Říkám si, nějak to přežiju, radši bych měla klidný víkend doma – ale co už (jak říká Poly). Stejné letiště, stejná křeč, stejně anonymní pocity v hotelu – klidně bych si to odpustila. Když teď datlím na letišti, kde z nějakého důvodu nefunguje wifi (což chápu jako znamení sepsat tento text), říkám si, že vlastně bych měla být hodně vděčná za takové příležitosti, které se v průměrném životě průměrného člověka (jakkoliv takový neexistuje) často neopakují.

Albánie je maličká – kolem tří miliónů lidí, z čehož půlka žije v hlavním městě Tirana. Je tu ještě nemnoho větších měst, na vesnici bydlí už dneska naprosté minimum. Průměrný plat v hlavním městě je 30 000 lek, tj. asi 6 000 Kč, slušnější 40 000, tj. 8 000 Kč. Ceny jsou přitom obdobné až stejné jako české mimopražské ceny – pivo 20-30 Kč, červené víno 60 Kč, autobus z letiště 70 Kč, těstoviny 100 Kč, pečené kaštany na ulici 20 Kč, kafe 10-20 Kč.

Večer chodíme na pivo, domorodá Anisa nám vypráví o své zemi. První dva roky na univerzitě má dívka studovat, pak se rozhlížet, v páťáku si vybírat, po škole se vdát a začít plodit děti. I srbští mládenci si pro albánské dívky sem jezdí, neb jsou zřejmě svou schopností zakládat a opatrovat velké rodiny vyhlášené. Na vesnicích se prý běžně může stát, že rodiče dívku provdají dle vlastního uvážení v dohodnutém manželství. Mít před svatbou dítě je velký problém – většinou se řeší rychlým sňatkem těch dvou nešťastníků. Dobrá, ale šátky tu nosit nemusí (přesto je ale starší ženy mívají).

Anisa říká, že v devadesátých letech, když se země otevřela a příliš všeho nekalého průmyslu s sebou vzal celou tehdejší generaci mladých. I dneska občas najdou u sebe v domě, kde se hlavní vchod nezamyká, na chodbě ležet stříkačky. Udivuje mě, s jakou odevzdaností to konstatuje.

Taky vypráví, jak v roce 1998 přicházeli masivně uprchlíci z Kosova, které Miloševič vyhnal, a Albánci je přijali do svých rodin. Bývali už tenkrát bohatí, zvyklý na vysoký životní standard (například bublinkovou vodu) a někteří ani neprojevili vděčnost za albánské přístřeší. Anisa si pamatuje, jak jedna kosovská maminka házela dětské plíny pod balkón, až jich tam byla pěkná hromada. Anisin pocit nevděčnosti popisuje událost, kterou my si pamatujeme jako „válku v Kosovu“, doplněnou barvitými mediálními scenériemi.

V zapadlejším baru s námi v jedenáct zůstavá výčepní, upíjíme si albánské pivo. Je dobré, ale špatně se shání – evropské giganty tu frčí mnohem víc. Jedním bliknutím předstanou zhasnou všechna světla toho baru. Omezeně, skoro romanticky, sem oranžově prosvicují pouliční lampy. Vlastně se nic moc neděje, pivo chutná dál, my máme pořád, o čem povídat. Je to jeden z takových menších black-outů, které země masivně zažila v roce 2007 – elektrika tehdy prý šla asi čtyři hodiny denně. Od té doby jsou blackouty jedním z hlavních argumentů, kterak lze v zemi bezostyšně prosazovat nejšpinavější energetická řešení.

V neděli po semináři jedeme do Durresu k moři. Autobusové nádraží, resp. místo, kde nastupujeme mi ze všeho nejvíc připomíná obdobné místo v Ghaně – spousta prodejců se zbožím na zemi či pochybných podstavcích, rozšlapané bláto, hromady odpadků a vykřikujícící řidiči. Rozdíl spočívá v tom, že cílovou destinaci mají napsanou i na štítku za předním sklem, což mně naplňuje zvláštně neopodstatněnou jistotou.
Durres je přímořské letovisko – ale jezdí sem podle Anisy prý spíše Kosovci. Místní architektura je pro mně spíš nepochopitelná – vysoké, panelákoidní věžáky s hromadou pidi balkónů, které spolehlivě zhyzdí jakkoukoliv krajinu, městskou či přírodní, a to i pokud se je tedy povede dostavět a zabydlet. Moře tu nese zjevné známky používání – ale přesto je pro mě vnitro-pozemšťanku jakýkoli mořský úkaz zázrakem. Na špínu nehledě. Přímo nad mořem se dá posedět v několika restauracích, překvapivě nepříliš plných (sezóna prý skončila, ale asi taky díky cenám). Řecký salát je tu naprosto geniální. Čerstvá šťavnatá zelenina, dokonalé olivy, výborný olej i ocet, italská bruscetta. Dávno tomu, co jsem něco takového dostala v Čechách, jestli to vůbec lze. Dokonalá večeře končí svižným západem slunce – ano, kýč dojímá, ale proč ne?

Čtyři kilometry nad tímto hezkým místem se Albánský stát, italský energetický gigant Enel a Evropská banka pro obnovu a rozvoj chystají postavit obří uhelnou elektrárnu. Žádná taková v Albánii dosud neexistuje, zvedla by albánské emise asi dvakrát. Většina vyrobené elektřiny by ale putovala do Itálie, za symbolickou almužnu Albáncům. Uhlí by se vozilo z Jižní Afriky. Albánie energii potřebuje, Albánie se musí rozvíjet, je chudá a znečištění je daní za rozvoj – celý večer vymýšlíme, jak má Anisa těmto argumentům oficiálních elit i mezinárodních institucí čelit.
V pobřežním letovisku na jihu země ve Vloře už v posledních letech podobná, byť menší (a ropně-plynová) elektrárna vyrostla. Sem jezdili dřív Albánci na dovolenou, ale teď tu turismus značně poklesl, ceny bytů šly dolů. Mezinárodní banky se na ní složili částkou cca 50 mld Eur. Leč albánský prezident už nenápadně začíná prohlašovat, že provozovat elektrárnu na dovezené palivo (strohé albánské zdroje nerafinované ropy na to bohužel nestačí) je příliš drahé, a tak se elektrárna raděj ponechá jako záložní zdroj pro případ dalších výpadků. Chybějící energii může Albánie tak jako tak dále dovážet.

Cestou z Durresu koukám z okna minibusu a přemýšlím, co by téhle zemi pomohlo se zvednout, ale tak aby tím netrpělo klima. Že by tu vzniklo výzkumné centrum pro vývoj baterií do elektromobilů? Nebo montovny solárních panelů? Možná by se mohly v českých bioobchodech prodávat výborné albánské olivy. Nebo by sem mohli častěji jezdit horalové (a platit třeba i mírné poplatky za vstup do hor, nebo místním za sýr). Bylo by ale potřeba, aby se vystavělo vlakové spojení se zbytkem Evropy. Bylo by potřeba sem nalít množství rozvojových peněž, ale ne v megalomanských uhlíkově náročných stavbách, ale v mikro-projektech zacílených a pečlivě monitorovaných. Možná by Albánie mohla být pěknou modelovou zemí, kde by si Evropa mohla vyzkoušet tu svou vizi nízkouhlíkového rozvoje, kterou tak vehementně požaduje od všech rozvinutých států.
===
Nebyla jsem v té Albánii asi náhodou. Český vládní letoun parkuje na letišti s hrdým lvem na křídle. Tirana je vyzdobená českými vlaječkami. Až když si zapnu ČRo6, zjišťuje, že Albánii poctil svou návštěvou prezident Klaus. Ten, co drží nůž na krku Lisabonské smlouvě, ten, co neváhá schazovat Evropu i zelené myšlení bez hlubších argumentů, jen z čiré arogance a narcismu. Taky na ČRo nezapomněli zmínit, že významný podíl místní přenosové soustavy tu nedávno koupil ČEZ – ten, který si pozici největší středoevropské firmy vybudoval na vývozu znečištění za hranice a bezskrupulózním lobbyingu.
===
Na jednu stranu mně tenhle výlet nabyl – vždyť je tolik argumentů, že alternativy existují a jsou nesrovnatelně lepší. Ten trpký pocit z nerovné bitvy ale zůstává. Stejně jako vědomí tikajících eko-hodin.